Po několika letech jsem vzal do ruky papír a pero. V poslední době jsem perem na papír psal jen v případech, kdy jsem se snažil předvést své vědomosti ve školním testu nebo když jsem potřeboval podepsat účet v obchodě při placení kartou.
Prochází mnou pocit nostalgie, když píši a vidím svoje drobné písmo. Řekl bych, že píši o mnoho čitelněji, než jsem psal kdysi. Moje pero po sobě ovšem zanechává docela tlustou stopu a jednotlivé tahy tak spojuje tam, kde nemá. Někde jsem četl, že malé písmo znamená malé sebevědomí. Ale já, dík mému narcismu, tento text přepíšu na svůj Posterous. Proč? Inu, asi i já trpím onou narcistickou představou, že mohu světu něco sdělit. Nejsem sice celebrita formátu Ivety Bartošové, ani nemám před jménem tři tituly. Úspěch je dnes ale měřen počtem kritik nebo likes - ty jsou dosažitelné pro všechny. Navíc i kritika je úspěchem, protože dokazuje, že si vás někdo všiml. Co na tom, že budete považováni za blba, nesmazatelně jste se přeci zapsali do dějin a povědomí lidí. Natalie Sadness je dnes celebritou, kterou zná snad každý a nepochybně ovlivnila pohled na svět mnoha dorůstajících krásek.
Přesto mě při psaní těchto řádek na papír naplňuje dětské nadšení. Již nejsem omezen 140 oznaky, které nabízí Twitter, ani 18 000 znaky, které jsou požadovány na seminární práce ve škole. Když perem jezdím po papíru, cítím se tak nějak svobodněji. Slovo „svoboda“ se ale z dnešního slovníku pozvolna vytrácí, abyste tomu rozuměli, cítím se demokratičtěji.
To jsem opravdu tak zdeformovaný? Profil za profilem, abychom byli viděni a „v kontaktu“. Občas někoho potkám ze základní školy. Byli jsme dobří kamarádi. Přede mnou seděla Lenka se svým nekonečně dlouhým copem, za který jsem ji tahal a napodoboval přitom zvuk splachující se toalety. Byl tam Kamil, který občas předváděl kopulační pohyby na figurce batmana. Zajímalo by mě, jak se vyvinula jeho sexualita. Bohužel, když někoho ze ZŠ potkám, tak mi má stydlivost vůči cizím lidem většinou zabrání v tom jej oslovit. Přesto mi nedělá problém jej vyhledat v „virtuálním“ světě a začít se s ním bavit, tedy chatovat, či rovnou „kamarádit“. Jsem jediný s touto geekovskou poruchou?
Zapomněl jsem, jak z psaní perem někdy bolí ruka. Ostatně mé prsty už spíše po slepu najdou písmena na klávesnici, než aby je uměla psát perem na papír. Pero a papír, předměty, které jsou nástrojem inteligence po tisíce let. S příchodem všeobecné gramotnosti se sice staly i nositeli vět: „Aničko, myluju tě s celého srtce. Zrazýme se v pět před školou.“ Dnes však tato prostá vyznání (většinou ovšem nenávistná a plná gramatických chyb) najdeme spíše v internetových diskuzích. Papír se opět stal nositelem básní, prózy a myšlenek. Osobní styky a bohatý společenský život jsou doménou úspěšných a průbojných lidí. Lidstvo si po století, kdy si byli (skoro všichni) rovni, konečně vybudovalo nový kastovní systém. Plebs žije sdělováním si dávno objeveného na internetu a horní 2 % obyvatel opět spokojeně kráčí po ulici.
Jestli jste se dočetli až sem, tak asi víte, kam patříte – navíc dobrovolně.
Prochází mnou pocit nostalgie, když píši a vidím svoje drobné písmo. Řekl bych, že píši o mnoho čitelněji, než jsem psal kdysi. Moje pero po sobě ovšem zanechává docela tlustou stopu a jednotlivé tahy tak spojuje tam, kde nemá. Někde jsem četl, že malé písmo znamená malé sebevědomí. Ale já, dík mému narcismu, tento text přepíšu na svůj Posterous. Proč? Inu, asi i já trpím onou narcistickou představou, že mohu světu něco sdělit. Nejsem sice celebrita formátu Ivety Bartošové, ani nemám před jménem tři tituly. Úspěch je dnes ale měřen počtem kritik nebo likes - ty jsou dosažitelné pro všechny. Navíc i kritika je úspěchem, protože dokazuje, že si vás někdo všiml. Co na tom, že budete považováni za blba, nesmazatelně jste se přeci zapsali do dějin a povědomí lidí. Natalie Sadness je dnes celebritou, kterou zná snad každý a nepochybně ovlivnila pohled na svět mnoha dorůstajících krásek.
Přesto mě při psaní těchto řádek na papír naplňuje dětské nadšení. Již nejsem omezen 140 oznaky, které nabízí Twitter, ani 18 000 znaky, které jsou požadovány na seminární práce ve škole. Když perem jezdím po papíru, cítím se tak nějak svobodněji. Slovo „svoboda“ se ale z dnešního slovníku pozvolna vytrácí, abyste tomu rozuměli, cítím se demokratičtěji.
To jsem opravdu tak zdeformovaný? Profil za profilem, abychom byli viděni a „v kontaktu“. Občas někoho potkám ze základní školy. Byli jsme dobří kamarádi. Přede mnou seděla Lenka se svým nekonečně dlouhým copem, za který jsem ji tahal a napodoboval přitom zvuk splachující se toalety. Byl tam Kamil, který občas předváděl kopulační pohyby na figurce batmana. Zajímalo by mě, jak se vyvinula jeho sexualita. Bohužel, když někoho ze ZŠ potkám, tak mi má stydlivost vůči cizím lidem většinou zabrání v tom jej oslovit. Přesto mi nedělá problém jej vyhledat v „virtuálním“ světě a začít se s ním bavit, tedy chatovat, či rovnou „kamarádit“. Jsem jediný s touto geekovskou poruchou?
Zapomněl jsem, jak z psaní perem někdy bolí ruka. Ostatně mé prsty už spíše po slepu najdou písmena na klávesnici, než aby je uměla psát perem na papír. Pero a papír, předměty, které jsou nástrojem inteligence po tisíce let. S příchodem všeobecné gramotnosti se sice staly i nositeli vět: „Aničko, myluju tě s celého srtce. Zrazýme se v pět před školou.“ Dnes však tato prostá vyznání (většinou ovšem nenávistná a plná gramatických chyb) najdeme spíše v internetových diskuzích. Papír se opět stal nositelem básní, prózy a myšlenek. Osobní styky a bohatý společenský život jsou doménou úspěšných a průbojných lidí. Lidstvo si po století, kdy si byli (skoro všichni) rovni, konečně vybudovalo nový kastovní systém. Plebs žije sdělováním si dávno objeveného na internetu a horní 2 % obyvatel opět spokojeně kráčí po ulici.
Jestli jste se dočetli až sem, tak asi víte, kam patříte – navíc dobrovolně.
