recenze - film: Napola – 85%

NapoLa je zkratkou pro Národně-politický vzdělávací institut. Takových škol bylo po celém Německu několik desítek a měla se z nich rekrutovat nová elita německého národa. Vysoce vzdělaní, ideologicky přesvědčení mladí muži, kteří budou psát historií říše zlatým písmem.

Film vypráví příběh mladíka Friedricha z chudé rodiny, který díky svému boxerskému talentu dostane šanci na jedné takové škole studovat. Mladík nedbá příkazů otce a na školu uteče. Nemá přehnanou víru v ideologii, pouze jde za svou šancí. Na škole je konfrontován jak s ideologickou výchovou, tak s mnoha tvrdými výcvikovými metodami, které mají za účel vychovat z něj vůdčího nadčlověka. Poznává mnoho přátel, získává nové vědomosti a zážitky, ale pomalu poznává i hrůzy ideologie a totalitního režimu.

Film nabízí krásné interiéry i exteriéry, z nichž mnoho leží v ČR – film byl natáčen mimo jiné i v Praze a na hradě Bouzov. Kulisy i kostýmy jsou vytvořeny s německým smyslem pro detail i dokonalost.

Film není svým dějem nějak složitý, od počátku předvídáte jeho vývoj, kdy tak nějak očekáváte, že hlavní náplní filmu bude boj, který musí hlavní hrdina svést se svým vlastním svědomím, s rozporem mezi nacistickou bezcitností a vlastním smyslem pro spravedlivost a pro čest. Tento boj svádí kromě hlavní postavy Friedricha i jeho velmi dobrý přítel Albrecht.

Napola nenabízí příliš mnoho překvapení nebo originality, ale je poctivě a řemeslně dobře natočeným filmem. Bez experimentů sází na osvědčené techniky a pečlivý výběr herců i natáčecích lokalit. Film diváka vtáhne a místy je velmi osobní – někdy až kýčovitě. Přes všechny zápory je ale mnohem lepší, než ostatní německé moderní filmy včetně oslavovaného a přeceňovaného Goodbye Lenin.

recenze - seriál: Sherlock - 75 %

Miniseriál Sherlock čerpá inspiraci z notoricky známé klasiky, ale zasazuje ji do moderního prostředí současného Londýna. Sherlock je geniálním a arogantním detektivem, k ruce je mu umírněný a věrný přítel Watson.

Svatokrádež se ale nekoná a seriál je velmi zdařilý. Sherlock se zařadil po bok Dr. House nebo Anatomie lži, obdařen mimořádnou všímavostí a pravděpodobně i Aspergerovým syndromem prokoukne každého a hned. Seriál udržuje divákovu pozornost a baví typickým britským způsobem. Zábavná je i konfrontace asociálního Sherlocka s okolním světem, která je ještě zdařilejší než třeba u House – možná je to tím, že House má alespoň jasno v problematice sexuální orientace.

Seriál je natočený brilantně, zajímavé střihy i práce s kamerou provázejí diváka temnými ulicemi Londýna. Benedict Cumberbatch navíc v hlavní roli opravdu exceluje, je poznat jeho divadelní škola.

Chvílemi jsem jako anglofil tleskal, že BBC natočila majstrštyk – a v mnoha ohledech natočila ale… Při sledování vám hlavní postava začne neuvěřitelně lézt na nervy. Tam, kde Colombo a jiní detektivové tápou a pečlivě přemýšlí, se Sherlock odmlčí na dvě sekundy, po kterých začne chrlit řešení zapeklitých hádanek. Nemýlí se. Dr. House je proti němu pitomec, který jen testuje hypotézy. Sherlock je Sheldonem Cooperem v detektivním.

Nápad a zpracování seriálu je brilantní. Nebojte se lacině recyklované klasiky. Škoda, že seriál nepřišel o něco dřív. V poslední době je těch géniu v TV až přehršel. V době, kdy byli jedinými všeználky politici v neděli v poledne, mohl Sherlock zářit. Dnes je jen jedním z mnoha, sice vyčnívá díky anglické drzosti, ale i tak jediným mně sympatickým jedincem postiženým Aspergerovým syndromem zůstává Max z Mary a Max.  

osobní: Jak nám psík hezky roste

politika - názor:Václav Klaus - guru světového terorismu

Pravdoláskaři už neví, z čeho by mohli Václava Klause obvinit. Nejnovějším hitem je spojovat jeho osobu se světovým terorismem. Jeho myšlenky údajně inspirovaly Anderse Behringa Breivka k jeho nelidskému činu – ostatně Klause cituje i ve své mnohaset stránkové knížce Evropská Deklarace Nezávislosti. Jak znějí ony zmínky Klausových chorých názorů?

„Václav Klaus, konzervativní prezident České republiky si stěžoval: „Vždy, když se snažím odstranit nějaký kus regulace z dob Sovětské éry, jsem napomenut, že se snažím znehodnotit záměry Evropské komise.“ „ – první zmínka o Václavu Klausovi, kterou najdeme na straně 298 Breivkovy knihy. Je na tom něco chorého? S tím, že k nám ze Sovětského svazu v době, kdy jsme byli jeho kolonii, plynulo plno nesmyslných nařízení, musí souhlasit snad každý. A to že se tak děje i dnes z Bruselu snad pozoruje i ten nejzapřísáhlejší příznivec Evropského federalismu. Nebo změna z hranatých šipek na silnici na kulaté šipky přinesla nějaký razantní úbytek nehodovosti?

„Český prezident Václav Klaus, obdivovatel Ronalda Reagana a Margaret Thatcher, řekl, že rozšíření EU o nové především ex-komunistické státy ze střední a východní Evropy navýší demokratický deficit. Varoval, že EU pokračuje stále větší rychlostí v přijímání nové legislativy, která ovlivňuje takřka všechny aspekty lidského života a všechny lidské aktivity.“ Pan Klaus se rovněž zdůrazňuje národní stát jako nezastupitelný garant demokracie v opozici k jednotlivým říším nebo seskupením států.“ Je se opět čemu divit? Přestože je napříč světem plno idealistů, inteligentních a tolerantních lidí najdeme jen velmi málo příkladu toho, kde vedle sebe dokáží žít různé kmeny a národy v míru. Spojené státy se už desítky let snaží neúspěšně budovat americký národ vystavěný na multikulturní společnosti. Sovětská říše se rozpadla a Ruská říše na tom se svou územní stabilitou není o moc lépe. Dokonce ani malému státu, jakým je Belgie, se národnostní dělení nevyhýbá. Snahy zajistit práva menšin např. zvláštním volebním systém vycházejí naprázdno a spíše demokracii degradují. A věty k EU? Přes 70 % legislativy schvalované v parlamentu pochází z EU. Dal vám snad někdo právo se vyjádřit k Lisabonské smlouvě? Ne, EU se usnesla, že ke schválení tohoto primárního práva bude v jednotlivých státech stačit ratifikace parlamentem. Navíc hlasování takové, před kterým bude Míra Topolánek vystupovat proti takovému aktu, aby pro něj vzápětí hrdě hlasoval, aby mohl o pár měsíců později před tímto právním aktem opět varovat jako před koncentrovaným zlem.  Připadá vám snad demokratické, když občané nemohou hlasovat o problémech, které se jich bezprostředně týkají a ještě jsou obelháváni vlastními politiky?

Tato dvě veskrze pravdivá konstatování Breivk zmínil ve své knize. Obviňuje snad pravdaaláska Klause z upřimnosti? Ne, ale stačí to pravděalásce k tomu, aby Václava Klause téměř označovala za spolupachatele norského nelidského činu.  Pro úplnost bych dodal, že ačkoliv Klausovo jméno nalezneme v knize 3x v rozsahu 30 stran, Churchilovo jméno nalezneme 20x napříč celou knihou. Bizarní že? Jeden z hlavních bojovníků proti nacismu se stává jednou z hlavních inspirací pro soudobý neonacismus. Hamba mu, spalte jeho knihy a zbořte jeho pomníky!

Mimochodem zmínil se někdo už i o tom, že v knize Breivk odkazuje jednou i na Václava Havla?

recenze - film: Generál Patton - 80 %

 csfd filmu

„Je lepší mít německou divizi před sebou, než francouzskou divizi za sebou.“

George S. Patton byl velmi charismatickou a kontroverzní postavou II. SV. Tvrdý generál známý svým důsledným uplatňováním vojenské disciplíny se mnohdy pohyboval na hranici mezi genialitou a šílenstvím.  Nenáviděl simulanty, nechápal politiku, ale byl ryzím vojákem, generálem ze staré školy a asi jedním z nejlepších generálů moderních válek.

„Moji vojáci mohou jíst své opasky, ale moje tanky potřebují naftu.“

Bezmála tříhodinový životopisný film o generálu Pattonovi získal celkem osm Oscarů. Film popisuje Pattonovo účinkování ve II. SV., jeho tažení Afrikou, Sicilií i Evropou. I když se zabývá jen zlomkem jeho života, pečlivě vykresluje Pattonovu osobnost. Osobnost ctižádostivého geniálního generála, který pečlivě studuje své nepřátelé a bitvy historie, získává velkolepá vítězství, navrhuje vlastní uniformy, píše básně a věří, že byl jedním z Napoleonových velitelů.

„Nechť má Bůh slitování s mými nepřáteli, neboť já je mít nebudu.“

Film je sice pár desítek let starý, ale i tak překonává mnoho současných filmů především díky výkonu George C. Scotta v hlavní roli. Scott je důvěrýhodný Patton - umí být sprostý, maniakální i velkohubý. Díky scénáři Francise Forda Coppoly vás film i přes dlouhou stopáž nebude nudit.

„Pochodujte proti zvuku palby, to je zvuk, který obvykle najdete před nepřítelem.“

Je škoda, že film nesleduje životní dráhu generála Pattona, až k jejímu konci, který uspíšila autonehoda nedlouho po válce. Je i škoda, že se více nezabývá vztahem mezi Pattonem a generálem Montgomerym, který byl velmi napjatý a Montgomeryho musel tento americký geniální buran dohánět k šílenství. Ale i tak je film ucelený a poskytne vám zábavný, ale i přesný pohled na generála Pattona.

„Žádnej bastard ještě nevyhrál válku tím, že by zemřel pro svojí zemi. Vyhrál ji tak, že donutil jinýho pitomce, aby on zemřel pro tu svou.“

Patton naplánoval mnoho vítězných bitev. Osvobodil 101. výsadkovou z obklíčení u Bastogne. Těžko říct, jak by dopadla II. SV. válka, kdyby byl velitelem armád on. Těžko říct, jak by vedl útok proti Rusům, kterým se chtěl tolik postavit. To se nikdy nedozvíme, ale i tak je Patton legendou a film o něm je mu důstojným památníkem.

recenze - seriál: Bratrstvo neohrožených - 95 % vs. Pacifik - 85 %

Dva velmi podobné seriály: oba z produkce HBO; na obou se podíleli Steven Spielberg a Tom Hanks ; oba vycházejí z výpovědí vojáků, kteří se bojů účastnili;  oba jsou silným zážitkem pro každého diváka.

Bratrstvo neohrožených je kultovním miniseriálem z roku 2001. Příběh 101. výsadkové divize zaujme i pacifistickou vegetariánku.  Vylodění v Normandii se řadí mezi největší události dějin strategie hned vedle Hannibalova tažení přes Alpy a bitev Sparty s Persii. Vlastně celé západní tažení bylo velmi úspěšné vyjma záseku u Bastogne a přeceňované operace Market Garden.

Seriál Bratrstvo neohrožených líčí průběh západní fronty jako veleúspěšnou akci spojenců, kterou nepochybně byla. Neobávejte se ale nějakých přehnaných hrdinství, i když některé příběhy znějí neuvěřitelně, válka je takových story plná – stačí si připomenout hrdinství Lorda Lovata. Minisérie začíná ve výcvikovém táboře, kde je probíhá důkladný výcvik, jímž si musely jednotky projít. Seriál postupně dokumentuje celou cestu 101. výsadkové až do návratu domů. Důraz je kladen na bitvy a vztahy jednotlivých vojáků, kteří tvoří rotu. Jednotlivé bitvy a akce jsou líčeny od přípravy taktiky po průběh. Pozornost je věnována i takovým detailům jako je komunikace mezi vojáky. Nebojte se však, že by seriál sklouznul do dokumentaristické nudy, příběh roty je velmi silný a vy se stanete jeho součástí – tak silný seriál je.

Pacifik je trochu o něčem jiném – především proto, že válka s Japonskem nebyla něčím, na co by mohla být Amerika nějak extra pyšná. Lost generation v ní mnohokrát prohrála. Japonsko mělo jednu z nejtvrdších a nejfanatičtějších armád v dějinách lidstva. Důkazem o výtečné armádě Japonců je např. obsazení Filipín.

Film je oproti Bratrstvu neohrožených daleko naturalističtější. Taktiky jdou stranou – jedna bitva dokonce připomíná slavný Rimmerův útok za bílého dne přes minové pole (fanoušci Red Dwarf vzpomenou). O to větší důraz je kladen na psychologii jednotlivých postav a hrůznost války. Kdo nikdy nepochopil znásilňování civilistek nebo násilí na obyvatelstvu jako takovém, při sledování střetů fanatických Japonců s Američany plnými nenávisti pochopí.

Nenávist Američanů k Japonsku začíná s útokem na Pearl Harbor. V prvním díle se seznámíme s jedním z hlavních hrdinů celého seriálu – Eugenem Sledgem, který ze zdravotních důvodů nemůže narukovat a velmi toho lituje.  Děj se točí okolo tří vojáků Roberta Leckieho, který je obdařen zdravím rozumem, což u vojáka není úplně žádoucí; Johna Basilonea, z něhož armáda udělala celostátního hrdinu; a již výše zmíněného Eugena Sledge.  Právě okolo Sledgovy jednotky se točí většina seriálu. Přeměna ustrašeného vojáka ve válečný stroj probíhá postupně přímo před očima diváka. Prvně se podivuje chování druha ve zbrani Sheltona, který mrtvolám vojáků vylupuje zlaté korunky, o něco později se Shelton stane jeho blízkým přítelem. Sledge nehne ani brvou, když vidí Sheltona jak si z hlavy Japonce, které někdo ustřelil čelo, udělá koš na strefování se kamínky. Sám Sledge začne Japonce nenávidět a jejich zabíjení mu nedělá nejmenší problém. Po návratu z války si ale prožívá své osobní drama a souboj se svým vlastním svědomím a životem mimo válečnou vřavu.

Oba seriály jsou velmi silné, vychází z reálných situací a příběhů. Bratrstvo vás vtáhne do děje a vy budete jedním ze členů 101. výsadkové, budete s jejími členy dýchat i mrznout v zákopech u Bastogne. Seriál o hrdinech, kteří jsou opravdovými hrdiny – ne panáky v latexovém oblečku. Pacifik není příběhově tak silný, ale je psychologickou studií jednotlivých vojáků. Naturalisticky zobrazuje všechno lidské i nelidské, co ve válečném konfliktu je.

Malým bonusem Pacifiku je nádherně  zpracované intro: 

recenze - festival: Pohoda festival 2011

Letošní Pohoda vyprodána. Spousta lidí už nenašla v obchodech lístky a trčela v slzách doma. Internet byl plný inzerátů poptávající lístky za jakoukoliv cenu. Pohoda vždy měla vysokou úroveň a své návštěvníky až nepatřičně rozmazlovala, návštěvnost je toho důkazem.

Festival začínal tradičním warm-up dnem. První koncert, který jsem stihl, byl Moby, který na rozdíl od mnoha vysloužilých vrstevníků dokázal odhadnout přelom své kariéry, od kterého už nemá co nabídnout. Těžko u něj hledat nějaký výrazný hit po skladbě Lift me up. Právě staré tracky tvořily základ jeho koncertu. Skladby z novějších desek se vyznačovaly laciným aranžmá, které jen svou dunivostí přinutilo lidi skákat. Lacině působily obzvláště v kontrastu s hity: Natural Blues nebo Porcelain.

Druhý den vás horko vyžene ze stanu brzy ráno a vy bez problémů stihnete koncert vážné hudby na hlavní stage.  Vážná hudba pod širým nebem na festivalu je zážitek jak pro publikum, tak i pro vystupující hudebníky. Letos se hrála moderní vážná hudba. Bernstein, Gershwin a Márquez museli oslovit každého – američtí skladatelé jsou na hony vzdálení ohraným skladatelům, které se vám snažili učitelé hudební výchovy vtloukat do hlavy na základní škole.

Hudební festivaly jsou trochu jako švédský stůl v McDonaldu, když ochutnáte všechno, bude vám hodně špatně. Letos jsem chodil jen po kapelách, které by mě mohly potencionálně zajímat.  Le Corps Mince De Francoise z Finska sice měli hezkou kytaristku, ale tím jejich zajímavost končila. Jiří Stivín hezkou kytaristku neměl a navíc jej místo kapely doprovázela předtočená muzika. Přesto to nebyla nuda. Stivín je zábavný svým showmanstvím, výběr skladeb pokrýval vše od vážné muziky po jazzrock. Jiří Stivín je prostě pan muzikant a i kdyby hrál na pískací lízátko, tak vás to bude bavit. Nevím, jestli jsem byl jediný, kdo ze Stivína spěchal na Pulled Apart By Horses, ale vyplatilo se to. Živelná kapela pohybující se na hraně mezi post-hardcore a indie rockem byla svěžím větrem jinak horkého dne. Na vedlejší stage se ale připravoval jeden z vrcholů Pohody. Původně jsem plánoval jít na dEUS, první tóny Trombone Shorty mě ale přesvědčily setrvat. Nelitoval jsem. TS je skvělý hráč na dechové nástroje, showman a sexy chlap (říkaly ženské na koncertě). Jeho jazzové vystoupení úžasně šlapalo i díky jazzrockovému bubeníkovi. Koncert končil šíleným jamem, při kterém si všichni vyměnili nástroje. Věděli jste, že americký bubeník hraje na kytaru lépe, než mnoho českých kytaristů?

Hodinu po Trombone Shortym na stage přišli Battles. Úžasný koncert, tedy alespoň pro ty, kteří sice nestudovali hudební vědy, ale měli na ně minimálně podanou přihlášku. Mathrock Battles někdy publikum ždímal a trýznil pomalými nástupy, jindy nutil hýbat se a skákat. Výborný koncert, těžko popsatelný ostatně stejně jako muzika Battles.

Další kapely nějak nebyly můj šálek muziky: Santigold nuda; Staf Benda Bililili taky; Pulp světlé monety, ale nic pro mě; Imogen Heap prázdné emíčko; The Death Set byli hodně naivní ranní Beastie boys v pubertální podobě; Marrie Fisker i Florrie se nějak minuly s mojí náladou, Madness jiní než si pamatuju z dětství z desek, šel jsem pryč. Lamb jsem spal.  

Druhý den začal s We Have Band. WHB se trochu prali se zvukem, díky tomu a obrovskému vedru jejich vystoupení příliš mnoho lidí neroztancovalo. Komorní orchestr města Trenčín představil Vivaldiho Glorií, tedy méně přístupnou skladbu než Janáčkova filharmonie Ostrava, přesto vystoupení s povděkem kvituji. Bloodgroup – nikterak šťastné melodie z Islandu znějí lépe z desky než v koncertním provedení. Koncert WWW mě opět uchvátil a přinutil oželet vystoupení Petera Lipy, na kterého jsem se těšil. WWW představili nové věci a staré předvedli v novém aranžmá na nové krabičky. WWW sice už nekrotí laser, ale i tak je jejich každé vystoupení nové a unikátní, což je u kapely hrající na „umělé“ nástroje docela překvapivé. Folková Lisa Hanningan nezaujala, podobně jako zvláštně obyčejní Michachu and The Shapes nebo dunivá M.I.A., Beirut nic moc, FM Belfast zajímavější.

23:00 velká chyba! Plán jít na Portishead místo toho návštěva Three Trapped Tigers – mathrock, kterého se nešlo dopočítat, postavený na bubeníkovi, který nehraje akcenty. Zábavná kapela, velmi příjemný zážitek. Po odchodu jsem ale slyšel dva tracky slavných Portishead. Inu, člověk dělá chyby. Brilantní zvuk, žádná umělina ze smyček a šméček – každý zvuk poctivě vyroben přímo na podiu, kopající hluboké rytmy rozrážející jemnou a pečlivě vystavěnou melodiku. Věčná škoda a závidím těm, co viděli celý koncert. Závěrem emíčko s Esben and The Witch, trochu nuda, náplast za 4,50 za prošvihnuté Portishead.

Pohoda celkově? Festival si svoje diváky až příliš rozmazlil. V diskuzích se dočtete stížnosti na chybějící toaletní papír na Toi Toi záchodech – kde jinde je tolik Toi Toiek s toaletním papírem? Na festivalu se trochu podepsala i finanční krize, jedné z hlavních stage chyběl titulární sponzor, Slovenská spořitelna aréna byla menší než kdysi a oproti minulému roku tuším i jedna stage ubyla. To však není chyba pořadatelů. Peníze jsou peníze.

Pořadatelé odvedli opět skvělou práci – starost o diváky, vše začínalo včas, čisto, atmosféra. Zvuk perfektní. Dramaturgie vyvážená - zlatý střed, který kombinuje muziku pro ty, kteří chtějí objevovat novou muziku a ty, co se přišli vyskákat na MIA a Moby – kdy už si pořadatelé českých festivalů uvědomí, že Onany boys z Vyškova a vítězové soutěže Zlatá kytara nejsou ničím zajímaví (čestná výjimka letošním Colours)?

Kritika? Nechápu, co na festivalu pořád dělají postavy slovenské politiky jako Sulik nebo Radičová, ale to je záležitost dramaturgie… nebo zde platí: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej!“? Na Pohodě chybělo tradiční vypouštění lampionů – snad jsem nezmeškal. V malém nebo velkém programu Pohody žalostně chybí stručný popis vystupujících, také WiFi by mohla být stabilnější. Zdá se vám to jako hnidopišství? Pohoda nemá velkých chyb… kromě toho, že tam nehrají de Mood.

Festivalu si už všimli i recenzenti zahraničních serverů a magazínů – v hodnocení zašlapala do země i festivaly, na kterých vystupují Foo Fighters nebo Queens of the stone age. Pohoda je velmi příjemným zážitkem, je ostrovem západu uprostřed post-komunistického světa, je festivalem, který je pro ostatní nedostižným vzorem, je povinností pro každého milovníka muziky.