film - recenze: Alois Nebel - 90%

Černobílé Jeseníky mají nezaměnitelnou atmosféru. Jejich chlad, vlhkost a magie dýchá z každého jednoho políčka filmu. Stačí to?

Film Alois Nebel není tím, který by všichni milovali, který by trhal rekordy v návštěvnosti. Je jiný… naprosto se odlišuje od veškeré české filmové tvorby a to nejen, svým jedinečným zpracováním a specifickou filmovou řečí, ale především svou pomalostí a emotivností. O některých odlišných filmech říkáme, že jsou západní, že překračují hranice ČR, ale Nebel rozhodně není ten případ.

Stěží překračuje hranice Jeseníků, je ryze český, ryze Švejdíkovský. Kdo vydrží hodiny koukat na Mumlavské vodopády nebo má rád Švejdíkovy texty si přijde na své. Ostatní mohou donekonečna mluvit o nedotaženém scénaři, motivaci postav, nelogičnosti atd. Jestli vás jesenicko-Švejdíkovská magie nedostává, odečtěte z hodnocení 65%.

Srovnávat Nebela s mainstreamovými filmy a zkoumat jej touto optikou je chyba. Ale je otázkou, jestli se v ČR dá na film, který byl obdařen takovými státními dotacemi a vyžadoval takové náklady, koukat jinak.

Nebel je magickým potěšením pro hrstku diváků a fajnšmekrů. Je to jiný film, který bude jedněmi milován a druhými nedoceněn. Je malým, milým, magickým, megalomanským počinem za 80 000 000 CZK. 

Samsung Omnia 7 problém s hlasitostí

Po týdnu s Samsung Omnia 7 nekončí moje nadšení nad Windows Phone 7,5 Mango. Skvělá synchronizace napříč účty, jednoduché nahrávání souborů přes geniální Zune a výborný kalendář. Pro koho by byl překážkou malý počet aplikací ve Windows Marketu tak nemusí zoufat. Ono je jich málo, protože většinu funkcí, které Android získává díky službám třetích, stran zvládají Windows sami o sobě.

Největší problém jsem zatím měl s tichostí samotného telefonu, protože Samsung tak nějak „osral“ koncové zesilovače. Vyzkoušel jsem různá tovární nastavení, ale po některých se začal telefon sekat. Nejlépe tedy funguje:

1.       Jděte do vytáčení a pusťte diagnostický mód vytočením: ##634#

2.       Dál vložte *#0002*28345# abyste se dostali do Audio menu

3.       U audience.cfg musí svítit On.

4.       U položky Device Gain zmáčkněte Get.

5.       Jsou tam tři pole, do kterých se dá psát. První nechejte jak je, do druhého napište 16000 a do třetího 0.

6.       Zmáčkněte Set

7.       Zmáčkněte Start.

8.       Restartujte telefon

Telefon pak má hlasitost klasického telefonu, zvuk se nebortí a vyzvánění, muzika ve sluchátkách i hovory jsou s normální hlasitostí.

recenze - kniha: Giovanni Sartori - Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci 85%

Paranoia a rozpolcenost dnešního světa se ukázala už při koupi této knihy.  Sartori se téma knihy nesnaží schovávat do nějakých newspeakových výrazů. Pokladní mě tedy pochválila, že se zajímám o aktuální témata a že toto je problém, který by se měl rázně a rychle řešit. Paní za mnou ve frontě se na mě koukala, jak kdybych patřil mezi intelektuální elitu (je-li taková) Autonomních Nacionalistů nebo jiných ultrapravičáků, div si neodplivla na zem.

Zpět ke knížce. Sartori je zapřisáhlý liberál, vyznává plně svobodu slova a demokracií. Předem varuji, že jej v žádném případě nelze spojovat s xenofobním nacionalistou! Téma přistěhovalců a multikulturalismu probírá přísně racionálně a s nadhledem prizmatem politologa, obyvatele USA i Itálie.

V knize srovnává jednotlivé světové kultury, především židovsko-křesťanskou Evropu s muslimským arabským světem. Na příkladech vysvětluje střed těchto dvou kultur a snaží se upozorňovat na problémy jejich střetů.  Elegantně a inteligentně vysvětluje svoje teze, které ač jsou v dnešní době kontroverzní, tak nepobuřují. Sartori zachází ve svých názorech mnohem dál než např. V. Klaus, ale díky vhodně zvolenému jazyku nepobuřuje, ale informuje a vyvolává souhlasné reakce. Polemizuje nad etikou jedince a společenství, kritizuje mnoho evropských vlád a na multikulturalismus, který podle něj jen podporuje různorodost společenství a vyhrocuje napětí, podrobuje zdrcující kritice. Politolog i restauruje pojem pluralismus, který dnes už dávno ztratil na významu. Odmítá udělení občanství bez přijetí základních hodnot státu nebo bezmeznou podporu a ochranu.

Sartori je v knize upřímný a presentuje názory, s nimiž leckdo nemusí souhlasit. To ovšem nic nemění na tom, že kniha vyvolává zamyšlení a je napsána velmi podnětně. V mnoha ohledech lze s autorem polemizovat, mnoho věcí lze chápat jinak, ale snad každý musí s autorem v mnoha ohledech souhlasit. Sartori je v knize přísně racionální, stručný a úderný. Odprošťuje se od idealismu k ryzímu pragmatismu ve snaze uchovat a sjednotit „starou a novou Evropu“.

recenze - hry: Limbo - 95%

Na internetu se roztrhl pytel s různýma marketplace, je to výborný způsob, jak z hodně lidí vytáhnout po troškách velké prachy. Jedním z nejstarších distribučních systému je Steam od Valve. Za malou cenu tam můžete najít opravdové skvosty jako Shank nebo Limbo.

Shank si oblíbí každý, kdo miloval třeba Metal Slug, dále netřeba představovat. Limbo si zamiluje každý. Černobílá grafika a jednoduchý systém ovládání pěti tlačítky nedělají ze hry primitivní plošinku pro hry zdarma.

Za svých bezmála deset euro dostanete krásně nakreslené prostředí v černobílém spektru s magickým, tajemným a snovým nádechem. S malým klukem procházíte tajemná prostředí, přičemž narážíte na spoustu překážek nebo lidí, kteří se vás pokoušejí zabít.

Ovládání je jednoduché, jako u všech plošinovek. Action button, výskok+nahoru po žebříku, dolů po žebříku, doprava, doleva.

Hra občas připomíná slavné Machinarium, ale pouze konceptem. Úkoly nejsou tak kombinačně náročné, většinou stačí to přesunout tam, to onam a jít. Grafika je jednodušší a mystičtější, hra je hratelnější, návykovější a má větší spád. Když si nebudete jistí, tak youtube je plné jednoduše dohledatelných návodů.

Celá hra se skládá z několika checkpointů a automaticky se ukládá. Limbo si drží přes svůj snový název rychlé tempo a po zapnutí nepustí. Nádherná grafika a špičková hratelnost katapultuje tuto na první pohled jednoduchou hříčku na špice herního žebříčku.

Svět her se neustále motá v kruhu, tvrdí se, že v hrách už není, co vymyslet. Za 10 euro si můžete užít tolik zábavy, kolik vám neposkytla nejnovější AAA hra. Ta ovšem vždy indie hry převálcuje díky marketingu. Velká škoda, hry jako Limbo nebo Shank je třeba hrát, kupovat i propagovat!

recenze - restaurace: Euphoria - 75%

Taky jste si všimli toho, jak mezi brněnskými restauracemi začala fungovat konkurence? U těch normálních se dokonce dočkáme něčeho, jako je sezónní nabídka! Wow, tleskáme! I ty hospody, které zjevně fungují pouze jako pračka na peníze, si pro větší nenápadnost napíšou alespoň před dveře dnešní menu.

Kousek od baráku máme restauraci Euphoria, kterou jsme před dvěma lety zavrhli. Bohužel, další hospoda U Dřevěného stolu se odchodem starých majitelů dosti pokazila, a Euphoria dostala novou šanci.

Co vás čeká? Teď v létě třeba ÚŽASNÉ DOMÁCÍ hamburgery a cheesebugergy. To je pošušňáníčko. Velkej hamburger - ne jak uschlá podrážka od bot z McDonaldu. Opravdu velký šťavnatý hamburger, se spoustou zeleniny, kopou hranolek a docela dobrým dipem. Ideální jídlo do horkého léta, výborně ochucený.

Má polovička si dala grilovanou zeleninu s hermelínem. Na porci tedy nešetřili. Zeleniny byla spousta, udělaná tak akorát, stačilo ji malinko dosolit a chutnala rovněž velmi dobře. Vše zapít kofolou nebo, když je opravdové teplo, tak osvěží veltvínské víno s vodou, které se v Euphoria podává v opravdu OBROVSKÝCH sklenicích.

Obsluha rychlá, milá, usměvavá. Nejsympatičtější slečna odjela kamsi za poznáváním východní civilizace, ale i letní směna zákazníky zvládá s přehledem.

Trochu kritiky na závěr: Dudák je kyselé, Král Šumavy je sice dobré, ale moc silné. V létě se to moc pít nedá. Trocha větší kritiky na závěr: Euphoria se presentuje jako pizzerie. To je docela smutné. Z jídelního lístku si můžete dát takřka cokoliv, jen se vyhněte pizze. Jste-li náročnější, tak vás neuspokojí.

Restaurace Euphoria

Merhautova 8  

613 00 Brno

 Psům a kočkám vstup povolen - Vaši čtyřnozí miláčci jsou u nás vítáni.

recenze - restaurace: Euphoria – 75%

recenze – kniha: Bob Drogin – Curveball – 60%

Svět tajných služeb zůstane pro obyčejného smrtelníka navždy tajemstvím. Vhled do něj nám poskytují maximálně televizní seriály, které jsou leckdy až příliš naleštěné a agenty příslušníky tajných služeb stylizují do neohrožených, technikou vybavených, hyperinteligentních nadlidí.

Bob Drogin ve své knize nabízí realističtější pohled na chod tajných služeb. Curveball je krycí jméno emigranta z Iráku, který padne do rukou německé tajné služby BND. Kniha vypráví příběh Curveballa, klíčového svědka v případě zbraní hromadného ničení v Iráku.

Příběh odkrývá mnohá tajemství a selhání tajných služeb, která předcházela válce v Iráku, nechybí osobní selhání, morální selhání, důkazy kruhem ani obyčejná ješitnost. Kniha je rozdělena do tří kapitol. První se týká samotného Curveballa a jeho vyslýcháním BND, druhá předchází válce v Iráku a popisuje práci zbrojních komisařů resp. „inspektorů balistických kuřecích farem“; třetí hledání zbraní v Iráku a průběh vytváření zprávy o nenalezení zbraní hromadného ničení.

Curveball je Iráčan, který chce za každou cenu strávit zbytek života v Německu. Poskytuje tajným službám informace výměnou za trvalý pobyt, servis, peníze atd. Curveball je velmi chytrý, studuje informace o Iráku z dřívějších vyšetřování a povede se mu přesvědčit nejen BND o věrohodnosti svých výpovědí.

Publikace se pohybuje na hranici mezi knihou pro laiky, na tu je však málo stručná a zabíhá do zbytečných detailů; a knihou pro odbornou veřejnost, pro tu zase chybí (alespoň ve slovenském vydání) výčet zdrojů.

Kniha je postavena na reálných výpovědích a faktech. Těžko říct, jestli válka v Iráku stála pouze na v knizech zmiňovaných důkazech. I tak příběh Curveball nabízí zajímavý vhled do reálné činnosti tajných služeb, do jejich aktivit a (ne)omylnosti. Její chybou je občasná přílišná detailnost, kvůli které občas nudí. Díky kvalitnímu překladu se text ale velmi dobře čte. Kdo se zajímá o moderní události nebo tajné služby, měl by jistě mít tuto knihu v domácí knihovně. Umí šokovat a rozhodně vás zbaví představy o neomylných charismatických agentech v černém saku. 

recenze – film: Submarine - 65%

Nevím, co byste od režiséra Richard Ayoade (Moss v IT Crowd) čekali za film, ale určitě ne nějakou tuctovku. Od té doby, co miluji At the drive-in a Mars Volta, si říkám, že lidé s mikrofonem na hlavě to v hlavě nemají uspořádané stejně jako my ostatní. Přesto Ayoade ve filmu Submarine vypráví docela obyčejnou story.

Před Oliverem Tatem stojí dva úkoly – zachránit manželství rodičů a navázat trvalý milenecký vztah se spolužačkou Jordanou. Rodiče Olivera tvoří lehce frigidní vyšinutý pár, Jordana je pyromanka s hraniční poruchou osobnosti. Dějově od filmu nic zvláštního neočekávejte, několikrát se u filmu zasmějete Oliverovým rodičům, několikrát Olivera politujete, ale to je tak všechno. Pár humorných scének v osobních strastech a tragédiích. Oliver Tate je chytrý, ale životem neotrkaný chlapec, se kterým se sice neztotožníte, ale přijde vám jako takové milé trdlo.

Kouzlo filmu je v tom, jak ho Ayoade natočil. Retro kamera, nevinné postavy dospívajících, hravé záběry a prostředí studené Británie 80. let jsou téměř pohádkové. Chybí trocha konzistence, propracovanější děj, ale i tak film baví. 

Na první pohled artový a snad i intošský film je ve skutečnosti milou, nevinnou, hezky natočenou plytkou zábavou do letního kina.

recenze - seriál: Boardwalk Empire - 85%

Geniální mozky produkce HBO stvořily další skvělý seriál. Boardwalk Empire se odehrává ve dvacátých letech minulého století. Tento seriál má šanci doplnit kultovní trilogii Kmotr a stát se učebnicí chování pro mladé podnikatele a byznysmeny. Mafie v době prohibice měla žně. Broadwalk nabízí drsnou podívanou do každodenního života mafiánů.

Pod vedením Martina Scorsese ve filmu exceluje Steve Buscemi  v jedné ze svých nejlepších rolí. Buscemimu sedí role mafianského bosse stejně jako role blbce, kterou hrál v mnoha jiných filmech. Zdárně mu sekunduje  Michael Pitt se svým odpudivým sestřihem a pajdavou nohou.

Krásné exteriéry, dobové prostředí a hudba - už jen estetikou je film přitažlivý. Navíc se okolo bohatých mafiánů točí krásné ženy - na jeden díl seriálu připadají alespoň jedny odhalená prsa.

V prvním dílu se budete sice trošku ztrácet v tom, kdo je kdo, ale nezoufejte. V osudech ztroskotanců i mafiánů se budete brzy orientovat. Seriál nabízí mnoho reálných charakterů včetně Al Capone.

Do téhle série jsou vkládány velké naděje. Nutno říct, že seriál nezklamal. Pro další série se nabízí mnoho nových témat a charakterů. Široký svět mafie a propletenec vztahů, resp. obchodních smluv se jen těžko okouká a vyčerpá. 

film - recenze: Senna - 95%

Film Senna je porno pro fanoušky motorsportu. Vím, není úplně košer začínat recenzi jednoduchým výkřikem, ale pro fanoušky žíznivých závodních aut je film prostě povinností. To ovšem neznamená, že by neměl co nabídnout normálním lidem.

Filmů z prostředí motorsportu vyšlo několik - blbosti (Formule), průměrné filmy (Bouřlivé dny) a klenoty. Klenoty jsou zvláštní kategorií. Magické filmy s úžasnými záběry. Takovým filmem je třeba GrandPrix z roku 1966 nebo Le Mans z roku 1971, ve kterém hraje hlavní roli King of Cool Steve McQueen.

Senna se řadí mezi klenoty. Je sice dokumentem, ale vypráví příběh fantastického závodníka. Dobové záběry filmovou řečí ilustrují životní pouť brazilského fenoménu. Příběh od závodů v malých motokárách až po závod v Imole 1994. Film o Sennovi nemluví jako o nadčlověku s volantem ruce. Zobrazuje Sennu jako fenomenálního závodníka s mnoha chybami.

Film není jen o nejznámějších momentech Sennova života - havárie s Prostem, úžasná kola v Monaku atd. Film nabízí spoustu záběrů ze zákulisí, z porad před závody, hádky s Belastrehem (tehdejším šéfem FIA), drby atd. Senna byl agresivní závodník, zavinil spoustu nehod a občas jezdil bezhlavě, i tuto stránku Sennovy kariéry film ukazuje a nebojí se kritiky.

Dobové záběry občas střídají mluvící hlavy několika bývalých závodníků, kteří se vyjadřují k určitým momentům. Při vyprávění příběhu fenomenálního závodníka se nelze vyhnout emocím, ale film není kýčem jako mnoho jiných filmů oslavujících padlé hrdiny.

Film ukazuje Sennu jako člověka, jako výjimečného člověka, bezcitně agresivního za volantem, citlivého mimo něj, charismatickou osobu s mnoha klady i zápory. Je citlivě poskládaným dokumentem. Důstojným pomníkem pravého závodníka. Povinností pro fanoušky motorsportu. Zdrojem informací a zajímavou podívanou pro obyčejné lidi.

IT - program: Trillian

Trillian přes svůj počáteční úspěch dlouhou dobu upadal. Teď se vrací. Verze 5.0 je úžasná. Můžete zapomenout na SIM, Mirandu i QIP. Trillian nabízí jednoduché rozhraní a dokáže v sobě soustředit vaše Facebook, ICQ, AIM, MySpace, Skype, Twitter účty.

Velkou předností je jednoduché ovládání. Ikonky od Facebooku a Twitteru jsou soutředěny v traybar (pro každý účet jedna), chatovací okno má svou vlastní ikonku. Stačí si jen trochu pohrát s nastavením vzhledu a Trillian se stane velmi přehledným

Nenechte se odradit tím, že se jedná o shareware, i když vám licence vyprší a Trillian se přepne do basic režimu, nepřijdete o nic důležitého. Jak jednoduše Trillian vypadá, se můžete přesvědčit na screenu. Jeho vzhled lze ještě zjednodušit – fotky lze odstranit, bublinky v chat okně také. Kdo měl rád jednoduché rozhraní QIP, může si být jist, že Trillian po třech kliknutích bude vypadat stejně jednoduše, navíc bude funkčnější, komplexnější a hlavně vás nebudou otravovat rusky poskytující virtuální blow job.

Nový build navíc opravuje spoustu chyb, nabízí synchronizaci s Android, iPhone, Mac, zálohu historie do cloudu atd.

IT - internet: +

Google ve svých labs naprogramoval několik smysluplných i nesmysluplných aplikací, sociálních sítí a služeb. Z těch méně úspěšných jmenujme třeba Wave, který vtrhl na internet jako tsunami, aby se posléze změnil v chabou vlnku zbabělého odlivu.

Nyní Google vytasil +. Sociální síť, která dává smysl. + v sobě spojuje jednoduchost Facebooku s genialitou Twitteru a navíc postupně přidává Google aplikace.

Spousta lidí jej srovnává s Facebookem, to je ale úplně zcestný pohled na +. Facebook změnil pohled lidí na sociální sítě. Facebook se stal jakýmsi internetem uvnitř internetu, jehož využití neznalo limit a právě to bylo limitem v užívání této sociální sítě. Facebook několik lidí využívalo jako Twitter, další k hraní her, další k chatu, ale Facebooku chyběla jakási jasná idea k čemu vlastně je.

Google se vydává úplně jinou cestou. Klíčovými slovy pro Google + jsou jednoduchost a komunikace.

Kruhy nejsou takovou novinkou, jak by se mohlo zdát. Kruhy nebo skupiny fungují i na Facebooku, ale Facebook vždy pracoval s pojmem Friend, asi nikdy nepočítal s tím, že si do profilu budete přidávat prodavačku od vás ze samoobsluhy a všechno s ní sdílet. Na nějaké filtrování informací nikdy nekladl důraz.

Google poučen zkušeností z Facebooku kruhy implementoval od samého začátku. Lidi, které chcete sledovat, si přidáte do kruhu. Oni s vámi informace sdílet můžou, ale nemusí. Sledovat vás rovněž můžou, ale nemusí. Statusy, fotky atd. sdílíte tedy jen v určité skupině lidí. Fotky z vaší svatby uvidí jen přátelé a rodina, vaše rodina se zase nedostane k fotkám z vašeho loučení se svobodou atd.

Jednoduché že? Google navíc do + neustále implementuje nové a nové služby. Důkazem, že to Google s + myslí vážně, je to, že poprvé ve své historií provedl rozsáhlou změnu designu snad všech svých služeb včetně Youtube nebo samotné homepage. Vše sladil právě do + designu. Jistotou je, že + bude za chvíli propojeno i s Google kancelářskými nástroji a dalšími službami.

Vše je stále ve fázi beta, ale už teď je stabilnější a přehlednější než Facebook, který už využívám pouze z důvodů chatu a široké uživatelské základny.

+ nemá jen samé plusy. Chvíli trvá, než si na přechod zvyknete. Trochu chybí firemní profily, i když je Google slibuje. Velmi ale chybí propojení + s externími službami, nemyslím teď hry, ale různá last.fm, Grooveshark, filmové databáze atd. Uživatelská komunita se zatím skládá spíše s geeků, kteří rádi zkouší nové věci, své učitelé a spolužáky ze základní školy tam zatím nenajdete. Kruhy sice nabízejí filtrování lidí, ale už ne filtrování informací. Velmi mi chybí hashtagy z Twitteru, které umožňovaly jednoduché sledování témat #brno #chelsea #pohoda2011. Posledním nedostatkem je zatím chudá podpora Google + v mobilech.

Google ovšem na síti neustále pracuje, připojuje další služby. Blogger, GTalk nebo Picassa nebo Latitude dostávají nový dizajn i nový smysl.

Facebook zabil mnoho sociálních sítí. Normální komunita se z nich vytratila a last.fm dnes drží jen hudební fanatici. Fungovat dokáží jen velmi úzce cílené služby jako Instagram. Facebook si zaslouží, aby jej už někdo odstřelil. + má dobře nakročeno k tomu být tím Facebook killer, zvlášť jestli půjde cestou Chrome nebo maps.google a rozjede mohutnou kampaň. Kdy asi okolo vás projede první Google + šalina, co?

recenze - film: Napola – 85%

NapoLa je zkratkou pro Národně-politický vzdělávací institut. Takových škol bylo po celém Německu několik desítek a měla se z nich rekrutovat nová elita německého národa. Vysoce vzdělaní, ideologicky přesvědčení mladí muži, kteří budou psát historií říše zlatým písmem.

Film vypráví příběh mladíka Friedricha z chudé rodiny, který díky svému boxerskému talentu dostane šanci na jedné takové škole studovat. Mladík nedbá příkazů otce a na školu uteče. Nemá přehnanou víru v ideologii, pouze jde za svou šancí. Na škole je konfrontován jak s ideologickou výchovou, tak s mnoha tvrdými výcvikovými metodami, které mají za účel vychovat z něj vůdčího nadčlověka. Poznává mnoho přátel, získává nové vědomosti a zážitky, ale pomalu poznává i hrůzy ideologie a totalitního režimu.

Film nabízí krásné interiéry i exteriéry, z nichž mnoho leží v ČR – film byl natáčen mimo jiné i v Praze a na hradě Bouzov. Kulisy i kostýmy jsou vytvořeny s německým smyslem pro detail i dokonalost.

Film není svým dějem nějak složitý, od počátku předvídáte jeho vývoj, kdy tak nějak očekáváte, že hlavní náplní filmu bude boj, který musí hlavní hrdina svést se svým vlastním svědomím, s rozporem mezi nacistickou bezcitností a vlastním smyslem pro spravedlivost a pro čest. Tento boj svádí kromě hlavní postavy Friedricha i jeho velmi dobrý přítel Albrecht.

Napola nenabízí příliš mnoho překvapení nebo originality, ale je poctivě a řemeslně dobře natočeným filmem. Bez experimentů sází na osvědčené techniky a pečlivý výběr herců i natáčecích lokalit. Film diváka vtáhne a místy je velmi osobní – někdy až kýčovitě. Přes všechny zápory je ale mnohem lepší, než ostatní německé moderní filmy včetně oslavovaného a přeceňovaného Goodbye Lenin.

recenze - seriál: Sherlock - 75 %

Miniseriál Sherlock čerpá inspiraci z notoricky známé klasiky, ale zasazuje ji do moderního prostředí současného Londýna. Sherlock je geniálním a arogantním detektivem, k ruce je mu umírněný a věrný přítel Watson.

Svatokrádež se ale nekoná a seriál je velmi zdařilý. Sherlock se zařadil po bok Dr. House nebo Anatomie lži, obdařen mimořádnou všímavostí a pravděpodobně i Aspergerovým syndromem prokoukne každého a hned. Seriál udržuje divákovu pozornost a baví typickým britským způsobem. Zábavná je i konfrontace asociálního Sherlocka s okolním světem, která je ještě zdařilejší než třeba u House – možná je to tím, že House má alespoň jasno v problematice sexuální orientace.

Seriál je natočený brilantně, zajímavé střihy i práce s kamerou provázejí diváka temnými ulicemi Londýna. Benedict Cumberbatch navíc v hlavní roli opravdu exceluje, je poznat jeho divadelní škola.

Chvílemi jsem jako anglofil tleskal, že BBC natočila majstrštyk – a v mnoha ohledech natočila ale… Při sledování vám hlavní postava začne neuvěřitelně lézt na nervy. Tam, kde Colombo a jiní detektivové tápou a pečlivě přemýšlí, se Sherlock odmlčí na dvě sekundy, po kterých začne chrlit řešení zapeklitých hádanek. Nemýlí se. Dr. House je proti němu pitomec, který jen testuje hypotézy. Sherlock je Sheldonem Cooperem v detektivním.

Nápad a zpracování seriálu je brilantní. Nebojte se lacině recyklované klasiky. Škoda, že seriál nepřišel o něco dřív. V poslední době je těch géniu v TV až přehršel. V době, kdy byli jedinými všeználky politici v neděli v poledne, mohl Sherlock zářit. Dnes je jen jedním z mnoha, sice vyčnívá díky anglické drzosti, ale i tak jediným mně sympatickým jedincem postiženým Aspergerovým syndromem zůstává Max z Mary a Max.  

osobní: Jak nám psík hezky roste

politika - názor:Václav Klaus - guru světového terorismu

Pravdoláskaři už neví, z čeho by mohli Václava Klause obvinit. Nejnovějším hitem je spojovat jeho osobu se světovým terorismem. Jeho myšlenky údajně inspirovaly Anderse Behringa Breivka k jeho nelidskému činu – ostatně Klause cituje i ve své mnohaset stránkové knížce Evropská Deklarace Nezávislosti. Jak znějí ony zmínky Klausových chorých názorů?

„Václav Klaus, konzervativní prezident České republiky si stěžoval: „Vždy, když se snažím odstranit nějaký kus regulace z dob Sovětské éry, jsem napomenut, že se snažím znehodnotit záměry Evropské komise.“ „ – první zmínka o Václavu Klausovi, kterou najdeme na straně 298 Breivkovy knihy. Je na tom něco chorého? S tím, že k nám ze Sovětského svazu v době, kdy jsme byli jeho kolonii, plynulo plno nesmyslných nařízení, musí souhlasit snad každý. A to že se tak děje i dnes z Bruselu snad pozoruje i ten nejzapřísáhlejší příznivec Evropského federalismu. Nebo změna z hranatých šipek na silnici na kulaté šipky přinesla nějaký razantní úbytek nehodovosti?

„Český prezident Václav Klaus, obdivovatel Ronalda Reagana a Margaret Thatcher, řekl, že rozšíření EU o nové především ex-komunistické státy ze střední a východní Evropy navýší demokratický deficit. Varoval, že EU pokračuje stále větší rychlostí v přijímání nové legislativy, která ovlivňuje takřka všechny aspekty lidského života a všechny lidské aktivity.“ Pan Klaus se rovněž zdůrazňuje národní stát jako nezastupitelný garant demokracie v opozici k jednotlivým říším nebo seskupením států.“ Je se opět čemu divit? Přestože je napříč světem plno idealistů, inteligentních a tolerantních lidí najdeme jen velmi málo příkladu toho, kde vedle sebe dokáží žít různé kmeny a národy v míru. Spojené státy se už desítky let snaží neúspěšně budovat americký národ vystavěný na multikulturní společnosti. Sovětská říše se rozpadla a Ruská říše na tom se svou územní stabilitou není o moc lépe. Dokonce ani malému státu, jakým je Belgie, se národnostní dělení nevyhýbá. Snahy zajistit práva menšin např. zvláštním volebním systém vycházejí naprázdno a spíše demokracii degradují. A věty k EU? Přes 70 % legislativy schvalované v parlamentu pochází z EU. Dal vám snad někdo právo se vyjádřit k Lisabonské smlouvě? Ne, EU se usnesla, že ke schválení tohoto primárního práva bude v jednotlivých státech stačit ratifikace parlamentem. Navíc hlasování takové, před kterým bude Míra Topolánek vystupovat proti takovému aktu, aby pro něj vzápětí hrdě hlasoval, aby mohl o pár měsíců později před tímto právním aktem opět varovat jako před koncentrovaným zlem.  Připadá vám snad demokratické, když občané nemohou hlasovat o problémech, které se jich bezprostředně týkají a ještě jsou obelháváni vlastními politiky?

Tato dvě veskrze pravdivá konstatování Breivk zmínil ve své knize. Obviňuje snad pravdaaláska Klause z upřimnosti? Ne, ale stačí to pravděalásce k tomu, aby Václava Klause téměř označovala za spolupachatele norského nelidského činu.  Pro úplnost bych dodal, že ačkoliv Klausovo jméno nalezneme v knize 3x v rozsahu 30 stran, Churchilovo jméno nalezneme 20x napříč celou knihou. Bizarní že? Jeden z hlavních bojovníků proti nacismu se stává jednou z hlavních inspirací pro soudobý neonacismus. Hamba mu, spalte jeho knihy a zbořte jeho pomníky!

Mimochodem zmínil se někdo už i o tom, že v knize Breivk odkazuje jednou i na Václava Havla?

recenze - film: Generál Patton - 80 %

 csfd filmu

„Je lepší mít německou divizi před sebou, než francouzskou divizi za sebou.“

George S. Patton byl velmi charismatickou a kontroverzní postavou II. SV. Tvrdý generál známý svým důsledným uplatňováním vojenské disciplíny se mnohdy pohyboval na hranici mezi genialitou a šílenstvím.  Nenáviděl simulanty, nechápal politiku, ale byl ryzím vojákem, generálem ze staré školy a asi jedním z nejlepších generálů moderních válek.

„Moji vojáci mohou jíst své opasky, ale moje tanky potřebují naftu.“

Bezmála tříhodinový životopisný film o generálu Pattonovi získal celkem osm Oscarů. Film popisuje Pattonovo účinkování ve II. SV., jeho tažení Afrikou, Sicilií i Evropou. I když se zabývá jen zlomkem jeho života, pečlivě vykresluje Pattonovu osobnost. Osobnost ctižádostivého geniálního generála, který pečlivě studuje své nepřátelé a bitvy historie, získává velkolepá vítězství, navrhuje vlastní uniformy, píše básně a věří, že byl jedním z Napoleonových velitelů.

„Nechť má Bůh slitování s mými nepřáteli, neboť já je mít nebudu.“

Film je sice pár desítek let starý, ale i tak překonává mnoho současných filmů především díky výkonu George C. Scotta v hlavní roli. Scott je důvěrýhodný Patton - umí být sprostý, maniakální i velkohubý. Díky scénáři Francise Forda Coppoly vás film i přes dlouhou stopáž nebude nudit.

„Pochodujte proti zvuku palby, to je zvuk, který obvykle najdete před nepřítelem.“

Je škoda, že film nesleduje životní dráhu generála Pattona, až k jejímu konci, který uspíšila autonehoda nedlouho po válce. Je i škoda, že se více nezabývá vztahem mezi Pattonem a generálem Montgomerym, který byl velmi napjatý a Montgomeryho musel tento americký geniální buran dohánět k šílenství. Ale i tak je film ucelený a poskytne vám zábavný, ale i přesný pohled na generála Pattona.

„Žádnej bastard ještě nevyhrál válku tím, že by zemřel pro svojí zemi. Vyhrál ji tak, že donutil jinýho pitomce, aby on zemřel pro tu svou.“

Patton naplánoval mnoho vítězných bitev. Osvobodil 101. výsadkovou z obklíčení u Bastogne. Těžko říct, jak by dopadla II. SV. válka, kdyby byl velitelem armád on. Těžko říct, jak by vedl útok proti Rusům, kterým se chtěl tolik postavit. To se nikdy nedozvíme, ale i tak je Patton legendou a film o něm je mu důstojným památníkem.

recenze - seriál: Bratrstvo neohrožených - 95 % vs. Pacifik - 85 %

Dva velmi podobné seriály: oba z produkce HBO; na obou se podíleli Steven Spielberg a Tom Hanks ; oba vycházejí z výpovědí vojáků, kteří se bojů účastnili;  oba jsou silným zážitkem pro každého diváka.

Bratrstvo neohrožených je kultovním miniseriálem z roku 2001. Příběh 101. výsadkové divize zaujme i pacifistickou vegetariánku.  Vylodění v Normandii se řadí mezi největší události dějin strategie hned vedle Hannibalova tažení přes Alpy a bitev Sparty s Persii. Vlastně celé západní tažení bylo velmi úspěšné vyjma záseku u Bastogne a přeceňované operace Market Garden.

Seriál Bratrstvo neohrožených líčí průběh západní fronty jako veleúspěšnou akci spojenců, kterou nepochybně byla. Neobávejte se ale nějakých přehnaných hrdinství, i když některé příběhy znějí neuvěřitelně, válka je takových story plná – stačí si připomenout hrdinství Lorda Lovata. Minisérie začíná ve výcvikovém táboře, kde je probíhá důkladný výcvik, jímž si musely jednotky projít. Seriál postupně dokumentuje celou cestu 101. výsadkové až do návratu domů. Důraz je kladen na bitvy a vztahy jednotlivých vojáků, kteří tvoří rotu. Jednotlivé bitvy a akce jsou líčeny od přípravy taktiky po průběh. Pozornost je věnována i takovým detailům jako je komunikace mezi vojáky. Nebojte se však, že by seriál sklouznul do dokumentaristické nudy, příběh roty je velmi silný a vy se stanete jeho součástí – tak silný seriál je.

Pacifik je trochu o něčem jiném – především proto, že válka s Japonskem nebyla něčím, na co by mohla být Amerika nějak extra pyšná. Lost generation v ní mnohokrát prohrála. Japonsko mělo jednu z nejtvrdších a nejfanatičtějších armád v dějinách lidstva. Důkazem o výtečné armádě Japonců je např. obsazení Filipín.

Film je oproti Bratrstvu neohrožených daleko naturalističtější. Taktiky jdou stranou – jedna bitva dokonce připomíná slavný Rimmerův útok za bílého dne přes minové pole (fanoušci Red Dwarf vzpomenou). O to větší důraz je kladen na psychologii jednotlivých postav a hrůznost války. Kdo nikdy nepochopil znásilňování civilistek nebo násilí na obyvatelstvu jako takovém, při sledování střetů fanatických Japonců s Američany plnými nenávisti pochopí.

Nenávist Američanů k Japonsku začíná s útokem na Pearl Harbor. V prvním díle se seznámíme s jedním z hlavních hrdinů celého seriálu – Eugenem Sledgem, který ze zdravotních důvodů nemůže narukovat a velmi toho lituje.  Děj se točí okolo tří vojáků Roberta Leckieho, který je obdařen zdravím rozumem, což u vojáka není úplně žádoucí; Johna Basilonea, z něhož armáda udělala celostátního hrdinu; a již výše zmíněného Eugena Sledge.  Právě okolo Sledgovy jednotky se točí většina seriálu. Přeměna ustrašeného vojáka ve válečný stroj probíhá postupně přímo před očima diváka. Prvně se podivuje chování druha ve zbrani Sheltona, který mrtvolám vojáků vylupuje zlaté korunky, o něco později se Shelton stane jeho blízkým přítelem. Sledge nehne ani brvou, když vidí Sheltona jak si z hlavy Japonce, které někdo ustřelil čelo, udělá koš na strefování se kamínky. Sám Sledge začne Japonce nenávidět a jejich zabíjení mu nedělá nejmenší problém. Po návratu z války si ale prožívá své osobní drama a souboj se svým vlastním svědomím a životem mimo válečnou vřavu.

Oba seriály jsou velmi silné, vychází z reálných situací a příběhů. Bratrstvo vás vtáhne do děje a vy budete jedním ze členů 101. výsadkové, budete s jejími členy dýchat i mrznout v zákopech u Bastogne. Seriál o hrdinech, kteří jsou opravdovými hrdiny – ne panáky v latexovém oblečku. Pacifik není příběhově tak silný, ale je psychologickou studií jednotlivých vojáků. Naturalisticky zobrazuje všechno lidské i nelidské, co ve válečném konfliktu je.

Malým bonusem Pacifiku je nádherně  zpracované intro: 

recenze - festival: Pohoda festival 2011

Letošní Pohoda vyprodána. Spousta lidí už nenašla v obchodech lístky a trčela v slzách doma. Internet byl plný inzerátů poptávající lístky za jakoukoliv cenu. Pohoda vždy měla vysokou úroveň a své návštěvníky až nepatřičně rozmazlovala, návštěvnost je toho důkazem.

Festival začínal tradičním warm-up dnem. První koncert, který jsem stihl, byl Moby, který na rozdíl od mnoha vysloužilých vrstevníků dokázal odhadnout přelom své kariéry, od kterého už nemá co nabídnout. Těžko u něj hledat nějaký výrazný hit po skladbě Lift me up. Právě staré tracky tvořily základ jeho koncertu. Skladby z novějších desek se vyznačovaly laciným aranžmá, které jen svou dunivostí přinutilo lidi skákat. Lacině působily obzvláště v kontrastu s hity: Natural Blues nebo Porcelain.

Druhý den vás horko vyžene ze stanu brzy ráno a vy bez problémů stihnete koncert vážné hudby na hlavní stage.  Vážná hudba pod širým nebem na festivalu je zážitek jak pro publikum, tak i pro vystupující hudebníky. Letos se hrála moderní vážná hudba. Bernstein, Gershwin a Márquez museli oslovit každého – američtí skladatelé jsou na hony vzdálení ohraným skladatelům, které se vám snažili učitelé hudební výchovy vtloukat do hlavy na základní škole.

Hudební festivaly jsou trochu jako švédský stůl v McDonaldu, když ochutnáte všechno, bude vám hodně špatně. Letos jsem chodil jen po kapelách, které by mě mohly potencionálně zajímat.  Le Corps Mince De Francoise z Finska sice měli hezkou kytaristku, ale tím jejich zajímavost končila. Jiří Stivín hezkou kytaristku neměl a navíc jej místo kapely doprovázela předtočená muzika. Přesto to nebyla nuda. Stivín je zábavný svým showmanstvím, výběr skladeb pokrýval vše od vážné muziky po jazzrock. Jiří Stivín je prostě pan muzikant a i kdyby hrál na pískací lízátko, tak vás to bude bavit. Nevím, jestli jsem byl jediný, kdo ze Stivína spěchal na Pulled Apart By Horses, ale vyplatilo se to. Živelná kapela pohybující se na hraně mezi post-hardcore a indie rockem byla svěžím větrem jinak horkého dne. Na vedlejší stage se ale připravoval jeden z vrcholů Pohody. Původně jsem plánoval jít na dEUS, první tóny Trombone Shorty mě ale přesvědčily setrvat. Nelitoval jsem. TS je skvělý hráč na dechové nástroje, showman a sexy chlap (říkaly ženské na koncertě). Jeho jazzové vystoupení úžasně šlapalo i díky jazzrockovému bubeníkovi. Koncert končil šíleným jamem, při kterém si všichni vyměnili nástroje. Věděli jste, že americký bubeník hraje na kytaru lépe, než mnoho českých kytaristů?

Hodinu po Trombone Shortym na stage přišli Battles. Úžasný koncert, tedy alespoň pro ty, kteří sice nestudovali hudební vědy, ale měli na ně minimálně podanou přihlášku. Mathrock Battles někdy publikum ždímal a trýznil pomalými nástupy, jindy nutil hýbat se a skákat. Výborný koncert, těžko popsatelný ostatně stejně jako muzika Battles.

Další kapely nějak nebyly můj šálek muziky: Santigold nuda; Staf Benda Bililili taky; Pulp světlé monety, ale nic pro mě; Imogen Heap prázdné emíčko; The Death Set byli hodně naivní ranní Beastie boys v pubertální podobě; Marrie Fisker i Florrie se nějak minuly s mojí náladou, Madness jiní než si pamatuju z dětství z desek, šel jsem pryč. Lamb jsem spal.  

Druhý den začal s We Have Band. WHB se trochu prali se zvukem, díky tomu a obrovskému vedru jejich vystoupení příliš mnoho lidí neroztancovalo. Komorní orchestr města Trenčín představil Vivaldiho Glorií, tedy méně přístupnou skladbu než Janáčkova filharmonie Ostrava, přesto vystoupení s povděkem kvituji. Bloodgroup – nikterak šťastné melodie z Islandu znějí lépe z desky než v koncertním provedení. Koncert WWW mě opět uchvátil a přinutil oželet vystoupení Petera Lipy, na kterého jsem se těšil. WWW představili nové věci a staré předvedli v novém aranžmá na nové krabičky. WWW sice už nekrotí laser, ale i tak je jejich každé vystoupení nové a unikátní, což je u kapely hrající na „umělé“ nástroje docela překvapivé. Folková Lisa Hanningan nezaujala, podobně jako zvláštně obyčejní Michachu and The Shapes nebo dunivá M.I.A., Beirut nic moc, FM Belfast zajímavější.

23:00 velká chyba! Plán jít na Portishead místo toho návštěva Three Trapped Tigers – mathrock, kterého se nešlo dopočítat, postavený na bubeníkovi, který nehraje akcenty. Zábavná kapela, velmi příjemný zážitek. Po odchodu jsem ale slyšel dva tracky slavných Portishead. Inu, člověk dělá chyby. Brilantní zvuk, žádná umělina ze smyček a šméček – každý zvuk poctivě vyroben přímo na podiu, kopající hluboké rytmy rozrážející jemnou a pečlivě vystavěnou melodiku. Věčná škoda a závidím těm, co viděli celý koncert. Závěrem emíčko s Esben and The Witch, trochu nuda, náplast za 4,50 za prošvihnuté Portishead.

Pohoda celkově? Festival si svoje diváky až příliš rozmazlil. V diskuzích se dočtete stížnosti na chybějící toaletní papír na Toi Toi záchodech – kde jinde je tolik Toi Toiek s toaletním papírem? Na festivalu se trochu podepsala i finanční krize, jedné z hlavních stage chyběl titulární sponzor, Slovenská spořitelna aréna byla menší než kdysi a oproti minulému roku tuším i jedna stage ubyla. To však není chyba pořadatelů. Peníze jsou peníze.

Pořadatelé odvedli opět skvělou práci – starost o diváky, vše začínalo včas, čisto, atmosféra. Zvuk perfektní. Dramaturgie vyvážená - zlatý střed, který kombinuje muziku pro ty, kteří chtějí objevovat novou muziku a ty, co se přišli vyskákat na MIA a Moby – kdy už si pořadatelé českých festivalů uvědomí, že Onany boys z Vyškova a vítězové soutěže Zlatá kytara nejsou ničím zajímaví (čestná výjimka letošním Colours)?

Kritika? Nechápu, co na festivalu pořád dělají postavy slovenské politiky jako Sulik nebo Radičová, ale to je záležitost dramaturgie… nebo zde platí: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej!“? Na Pohodě chybělo tradiční vypouštění lampionů – snad jsem nezmeškal. V malém nebo velkém programu Pohody žalostně chybí stručný popis vystupujících, také WiFi by mohla být stabilnější. Zdá se vám to jako hnidopišství? Pohoda nemá velkých chyb… kromě toho, že tam nehrají de Mood.

Festivalu si už všimli i recenzenti zahraničních serverů a magazínů – v hodnocení zašlapala do země i festivaly, na kterých vystupují Foo Fighters nebo Queens of the stone age. Pohoda je velmi příjemným zážitkem, je ostrovem západu uprostřed post-komunistického světa, je festivalem, který je pro ostatní nedostižným vzorem, je povinností pro každého milovníka muziky.

společnost - názor: Nový světový řád

Po několika letech jsem vzal do ruky papír a pero. V poslední době jsem perem na papír psal jen v případech, kdy jsem se snažil předvést své vědomosti ve školním testu nebo když jsem potřeboval podepsat účet v obchodě při placení kartou.
Prochází mnou pocit nostalgie, když píši a vidím svoje drobné písmo. Řekl bych, že píši o mnoho čitelněji, než jsem psal kdysi. Moje pero po sobě ovšem zanechává docela tlustou stopu a jednotlivé tahy tak spojuje tam, kde nemá. Někde jsem četl, že malé písmo znamená malé sebevědomí. Ale já, dík mému narcismu, tento text přepíšu na svůj Posterous. Proč? Inu, asi i já trpím onou narcistickou představou, že mohu světu něco sdělit. Nejsem sice celebrita formátu Ivety Bartošové, ani nemám před jménem tři tituly. Úspěch je dnes ale měřen počtem kritik nebo likes - ty jsou dosažitelné pro všechny. Navíc i kritika je úspěchem, protože dokazuje, že si vás někdo všiml. Co na tom, že budete považováni za blba, nesmazatelně jste se přeci zapsali do dějin a povědomí lidí. Natalie Sadness je dnes celebritou, kterou zná snad každý a nepochybně ovlivnila pohled na svět mnoha dorůstajících krásek.
Přesto mě při psaní těchto řádek na papír naplňuje dětské nadšení. Již nejsem omezen 140 oznaky, které nabízí Twitter, ani 18 000 znaky, které jsou požadovány na seminární práce ve škole. Když perem jezdím po papíru, cítím se tak nějak svobodněji. Slovo „svoboda“ se ale z dnešního slovníku pozvolna vytrácí, abyste tomu rozuměli, cítím se demokratičtěji.
To jsem opravdu tak zdeformovaný? Profil za profilem, abychom byli viděni a „v kontaktu“. Občas někoho potkám ze základní školy. Byli jsme dobří kamarádi. Přede mnou seděla Lenka se svým nekonečně dlouhým copem, za který jsem ji tahal a napodoboval přitom zvuk splachující se toalety. Byl tam Kamil, který občas předváděl kopulační pohyby na figurce batmana. Zajímalo by mě, jak se vyvinula jeho sexualita. Bohužel, když někoho ze ZŠ potkám, tak mi má stydlivost vůči cizím lidem většinou zabrání v tom jej oslovit. Přesto mi nedělá problém jej vyhledat v „virtuálním“ světě a začít se s ním bavit, tedy chatovat, či rovnou „kamarádit“. Jsem jediný s touto geekovskou poruchou?
Zapomněl jsem, jak z psaní perem někdy bolí ruka. Ostatně mé prsty už spíše po slepu najdou písmena na klávesnici, než aby je uměla psát perem na papír. Pero a papír, předměty, které jsou nástrojem inteligence po tisíce let. S příchodem všeobecné gramotnosti se sice staly i nositeli vět: „Aničko, myluju tě s celého srtce. Zrazýme se v pět před školou.“ Dnes však tato prostá vyznání (většinou ovšem nenávistná a plná gramatických chyb) najdeme spíše v internetových diskuzích. Papír se opět stal nositelem básní, prózy a myšlenek. Osobní styky a bohatý společenský život jsou doménou úspěšných a průbojných lidí. Lidstvo si po století, kdy si byli (skoro všichni) rovni, konečně vybudovalo nový kastovní systém. Plebs žije sdělováním si dávno objeveného na internetu a horní 2 % obyvatel opět spokojeně kráčí po ulici.
Jestli jste se dočetli až sem, tak asi víte, kam patříte – navíc dobrovolně.